Nazdárek kamarádi!
Co dělá většina lidí v úúúplně obyčejnej pracovní či školní den asi umíte docela představit. Ale rutina plyšovýho médi? No uznejte, že o tomhle nám může poreferovat jen a pouze Míšánek:
Ráno se vždycky ozve ten nepříjemně ostrej ječivej zvuk. To už vím, že bude nemilosrdně přetržena moje snová nit, a do deseti minut budu sedět v kuchyni na lavici. Kolem mě vládne pořádnej zmatek - to víte Míša ještě nemá po snídani a to má být za deset minut na zastávce, Hanča hledá sešit do matematiky, kocour stojí před dveřma, že chce jít ven a do toho všeho volá babička nebo maminka, že už mají proboha pohnout... a pak za nima klapnou dveře, zhasne se světlo, který je teď už po ránu potřeba a rozhostí se ticho. "Konečně!" říkám si a usnu. Když se po hodině probudím a zjistím, že je barák ještě pořád opuštěnej, toho slovíčka pořádně lituju. Nedokážete si představit, jak je nehorázná NUDA sedět sám na lavici a přemýšlet nad tím, jestli Míša zrovna píše písemku a nebo poslouchá výklad učitelky a nudí se podobně jako já. Nakonec se zvednu, s námahou slezu ze svýho "trůnu" a odeberu se na "pokec" za ostatníma plyšákama a hračkama. S plyšovým kokršpanělem Johnym je sranda, díky jeho ironii a černýmu humoru, panenka Locika z pohádky "Na vlásku" umí nejlíp namazat krajíc chleba s medem k snídani a medvědí parta z Míšiny sbírky zas vymýšlí ty nejbezvadnější hry, takže se ani nenaděju a je půl jedné. A to už mi jak se říká hoří koudel za zadkem, protože v tu chvíli může přijet autobusem některá z holek. A protože si nejsem schopen zapamatovat jejich rozvrhy hodin, čekám tam někdy třeba do tří, což je ještě VĚTŠÍ NUDA než tam sedět tu hoďku dvě ráno. No a potom tam většinou sedím až do večera. Buď se u domácích úkolů děvčat snažím něco přiučit a nebo prostě jenom pozoruju tyjátr naší hlučné domácnosti, což je docela bžunda. A pak se chystáme spát. Chvilku čekám pod peřinou, než si Míša dopíše zápis do deníčku a nebo dočte kapitolu a pak mě vezme do náruče a spíme... do té doby než se ráno opět ozve ten strašnej zvuk.