Nazdárek kamarádi!
Píšete si deník? Já toiž jo a to denně, což má svoje kouzlo, ale občas se zápis zvrhne v pěknou blbost. A stačí k tomu pár nevhodých slovíček... Každej den začínám romanticky "Milý deníčku" - to mi zůstalo od školky, kdy jsem dostala svůj první deníček - tehdy jsem si do něj ještě nepsala každej den a když už jsem si tam kostrbatým tiskacím písmem zapsala pár řádků, většinou vypadaly nějak takhle: "Milý deníčku, dneska jsem byla venku, konec." Po slovech "Milý deníčku" většinou pokračuju slovem "dneska," ale to se snažím omezovat. Obsah většinou bývá o tom, co se za určitej den přihodilo a událo, občas taky kdo co slavil a nebo co jsem napsala na blog. Psaní deníčku se stalo mou každodení činností v lednu nebo únoru loňskýho roku a za tu dobu jsem popsala 4 deníky (a kousek z toho "školkovýho" deníčku.) Zajímavý na tom je hlavně to, jak se za tu dobu měním. Třeba v polovině šesté třídy ze mě byla drsňačka a to jsem chudáka deníčka zasypávala tunama sprostých slov a to se k jeho obalu na kterým je medvídek v lékařským plášti opravdu nehodí... Další deníček jsem psala svou růžovou osmibarevkou, která se hrozně blbě drží a tak je dost naškrábanej a do jinýho jsem většinou psala pod peřinou s baterkou, protože jsme měly se ségrou ještě dřívější večerku a já do něj jednoduše psát nestíhala. Ale úplně nejlepšejší je ten první protože v něm jsou zachovaný ty nejúžasnější chyby a blbosti, že se musím smát. Kdoví, možná se budu po třiceti letech stejně smát tomu, co si do svýho bílýho diáře s velrybama píšu teď, kdo ví? Nicméně všem vám doporučuju psát si deník, protože až se budete po pár měsících (nebo třeba letech) nudit, máte o zábavu postaráno... a navíc je to super pomůcka pro sklerotiky! 
Smajlíkům zdar, Vaše Michalilinka!
2024 ©