Nazdárek kamarádi!
Dobře, dobře, jestli se tady najde aspoň jeden človíček, kterej se pokouší číst ty moje hovadiny pravidelně (ahoj Káťo), tak se omlouvám za "kraťoulinkou pauzu" (jasný Michaelo jenom tři měsíce, to nic není... ). A její důvod? Napovídá nadpis.
Dobře zvedněte ruku, kdo ještě nikdy neměl takovej ten stav, kdy se je línej i natáhout pro ovladač na konferenčním stolku. Mě se to osobně stává dost často a to nejsem ani přepracovaná ani nemocná ani nevstávám nijak extra brzo. Asi to bude ta "zkaženost dnešní mládeže" a "kdybych něco dělala tak se mi to dít nebude." Jenomže průšvih je, že něco dělat se mi nechce taky - znáte to celý odpoledne nic neděláte a nudíte se, ale zrovna v tu chvíli, když se začtete do kapitoly opravdu velice zajímavé knížky, začne na vás mamka volat, že máte utřít nádobí. A pak je tu ještě jinej druh lenosti; prostě nepoletíte dvakrát do schodů, když zvládnete ten metrák nákupu odnýst najednou a proč bych se pro to měla zohýbat, když to můžu sebrat nohou. A pak je tu ta osudová věta: "Udělám to zítra." Taky složky v aktovce jsou poslední hodinu k ničemu a to se zas tak nic nestane, když si prostě pro jednou neustelu... Tak jo znáte to taky? Nebo jsem tu jedinej lenoch? Napište do komentářů a já si mezitím jdu dát nohy navrch. Nic se mi totiž nechce!
Smajlíkům zdar, vaše Michalilinka.