Nazdárek kamarádi!
Nikdy mě nenapadlo, že by to mohl být právě on, ten pravej, kluk snů a přece... Jednoho krásnýho dne naše třída dřepěla v učebně chemie a on se na mě otočil... "Míšo?" vyslovil jemě... "Budeš.. budeš se mnou chodit?" Zatajila jsem dech a srdíčko mi zaplesalo. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by mým prvním klukem mohl být Zdeněk, ale když jsem nad tím přemýšlela, byla odpověď jednoznačná: "Ano!" Spokojeně se usmál, otočil se zpátky a zadíval se na tabuli. Vzápětí se ovšem otočil zpátky a povídá: "A...vezmeš si mě?" V tu chvíli už jsem slyšela jen a pouze známý tóny svatebního pochodu. Vzápětí je ale přeřízly moje vlastní slova, slyšela jsem se říkat: "Moment! Žádná svatba, kde mám prsten s briliantem?" Nemusela jsem to říkat dvakrát, protože můj princ bez bílýho koně už šátral v kapse. Měl sepjatý ruce, jako by opravdu držel krabičku s prstýnkem. S očekáváním jsem se na něj zadívala, pomalu oddělával vrchní dlaň ... a najednou mu na spodní ruce vystřelil vztyčený prostředníček. To už jsme se řehnili, jak já se Zdeňkem, tak i náš "muzikant," zpívající svatební pochod, Adam. Ten kdo nemá smysl pro humor nepochopí, někoho by to snad i urazilo, ale pyšte si, že ani jeden z nás to nemyslel vážně už od začátku. Ještěže mám tak správně praštěnou třídu!
Smajlíkům zdar, Vaše Michalilinka!